Čimické jaro – pochod do Řeže
- Podrobnosti
- Aktualizováno 15. 12. 2011 21:52
- Zveřejněno 20. 5. 2010 17:55
- Napsal(a) Irena Kočí
I naše 6. A vyrazila s ostatními 19. 5. na výlet do Řeže. Počasí nám sice moc nepřálo, ale ničeho jsme se nezalekli a směle vyrazili.
Cestou Draháňským údolím jsme obdivovali krásy jarní přírody, více či méně upravené chaty, chatičky i haciendy. Zpěvu ptáků sice slyšet nebylo, neboť naše parta šla svižně a velmi zvesela. Někdy jsme museli překonávat různé nástrahy přírody, jako spadané větve, úzké umáčené blátivé cestičky a kluzké kameny blízko potoka. Nejsme však žádná párátka a vše jsme bez problémů zvládli. Občas se sice ozývaly hlasy některých podezíravých jednotlivců, kteří se domnívali, že jsem tato překvapení na ně nachystala já, abych prověřila zdatnost svých svěřenců. Nebylo to však třeba, Draháňská rokle umí vykouzlit dostatek nečekaných překážek sama.
Šťastně jsme tedy dorazili k Vltavě, pozorovali proudící řeku a vydali se směrem k další metě – kamennému lomu. Cestou nás příjemně překvapily dvě krásné dospělé labutě. Bylo vidět, že jsou na lidi zvyklé, nevadil jim ani dětský hlahol a stále vyhlížely něco dobrého. Když se nedočkaly, sameček na nás pohrdavě zasyčel na rozloučenou a my pokračovali dál.
Stánky s občerstvením zely prázdnotou, jelikož čekaly až na větší nápor odpoledních pejskařů a cyklistů. Obávám se, že vzhledem k deštivému počasí, které nás provázelo, tentokrát čekaly marně.
U přívozu jsme tedy vybalili svačiny a jali jsme se občerstvit z vlastních zásob. Tam nás také navštívil další loudil, voříšek majitele stánku, který se, na rozdíl od labutí, nějakého toho pamlsku přeci jen dočkal.
V kamenolomu jsme naštěstí nebyli svědky žádného nebezpečného výbuchu, zato náš obdiv získaly obří stroje a lidé, kteří je obsluhovali. Shodli jsme se na tom, že to je rozhodně náročná a nebezpečná práce.
Při průchodu Klecánkami jsme obdivovali krásně opravené domky, které málem vzala voda při povodních. Při té příležitosti jsme s některými vzpomněli se smutkem a soucitem na lidi, kteří trpí povodněmi právě v těchto dnech.
V této etapě již některým netrénovaným jednotlivcům začaly docházet síly a já si začala připadat jako kovboj, pohánějící své stádo vpřed. Přemýšlela jsem, čím bych svým svěřencům pomohla načerpat novou energii. Netrvalo dlouho a dostala jsem spásný nápad! Odpadlíkům, fňukálkům a zadýchavcům budu dávat jako vzpruhu umělé dýchání z úst do úst. A ejhle! To byste nevěřili, jakou rychlostí se jim vrátila energie a to ještě předtím, než jsem s 1. pomocí vůbec mohla začít!!! Jojo, síla představivosti dělá divy!! U skály na začátku naučné stezky jsme byli cobydup. Udělali jsme zde pár skupinových fotografií na památku a pokračovali po stezce dále.
Náhle se dalo opravdu do pořádného deště, a tak jsme si pospíšili, abychom byli co nejdříve na vlakové zastávce.
Po příjezdu do Prahy stále lilo jako z konve a dostali jsme chuť na něco dobrého. Jelikož jsme si to opravdu všichni zasloužili, občerstvili jsme se v „Mekáči“. Pro některé žáky to byl nejkrásnější okamžik celého výletu.
A tak skončil jeden netradiční školní den 6. A.
tř. uč. Irena Kočí
